o síle malé víry
Kázání – Marek 9, 17-29
Milí přátelé,
v prvním čtení jsme slyšeli, co předcházelo uzdravení posedlého chlapce. Ježíš se ukázal na hoře ve své slávě, po boku velkých postav minulosti – Elijáše a Mojžíše. Nezůstal na hoře, jak by si možná přáli jeho učedníci, nýbrž sestupuje dolů. Tento sestup můžeme chápat jako vyjádření Ježíšovy životní cesty. Jeho posláním je, aby se světlo dostalo do temnot, aby se Boží svět přiblížil světu lidí, aby se Boží uzdravující moc setkala s nemocnými. V příchodu Krista se propojují výšky a hloubky.
Ty hlubiny života tu zastupuje postižený chlapec, o kterém se říká, že je posedlý. Má ducha němoty. Nejde tedy jen o to, že nemůže mluvit, nemůže vyjádřit své obavy a pocity, nemoc jej strhává do beznaděje. Jeho blízcí nevědí, jestli je možná nějaká pomoc. Postižený ničí sebe sama. To je zajímavé, že posedlost se tu chápe jako sebedestrukce. Možná i my se někdy často chováme sebedestruktivně...
Kolem jeho nemoci a stavu se rozhořel spor mezi zákoníky a učedníky. Možná se bavili o tom, jak je to možné, že je někdo takto postižený. Možná se bavili o tom, kdo by mu mohl pomoci. Učedníci sami to nedokážou. Ježíš se ptá, o čem se přou. Umožňuje tak otci toho chlapce, aby vyslovil, o co se jedná, co zlého přepadává jeho syna…
Ježíš se hněvá, že mu nikdo nedokáže pomoci, proto i učedníky nazývá nevěřícím pokolením… Ježíš nepropadal hněvu často, ale je to důležité, že máme v Bibli zaznamenán tento jeho lidský projev. Tady se hněvá proto, že i učedníci mají malou víru, nevěří dostatečně, že se jeho světlo může dotknout lidských temnot, že tu je naděje a cesta i pro lidi v zoufalství a bezradnosti. Ježíšův hněv nemusíme chápat tak, že by se distancoval od lidí. Naopak se zlobí, že lidé si nepřipouští k sobě pomoc a naději. Jeho hněv tak dává jiskřičku naděje, že jeho blízkost může změnit poměry na zemi, přinést naději pro vztahy mezi lidmi – jen když se tomu otevřeme.
Postižení chlapce je ale hodně závažné, nezačalo včera, naopak už trvá velmi dlouho. Nejprve je popsáno jako duch němoty, tedy jako neschopnost mluvit, vyjádřit či vyřešit, co má ve svém nitru. Dále se onemocnění líčí spíše jako epileptický záchvat, když chlapec padá k zemi a má pěnu u úst. Každopádně je to stav, ve kterém ničí sebe sama, je to sebedestrukce, ale nemohu to ovlivnit.
Chlapcův otec prosí Ježíše o pomoc. Vyjadřuje důvěru, že Kristus může pomoci. Chová se velmi zdvořile, vše odvozuje od jeho vůle: můžeš-li, pomoz! Ježíš v jeho opatrné žádosti vidí malou víru, která si není jistá tím, že Boží světlo může zasvítit do našich temnot a problémů. Ježíš to vidí jinak: vše je možné tomu, kdo věří.
Tady se musíme zamyslet nad možnostmi víry. Určitě se nedá tvrdit, že víra jako lidská síla zmůže všechno. Možná někdy obdivujeme u lidí silnou víru, silné přesvědčení, schopnosti měnit svět kolem sebe. Ale naše víra má své hranice.
Víra je spíše než naší silou důvěrou v Boží možnosti. Můžeme se opřít o to, jaký je Bůh: v evangeliu se říká, že je milosrdný čili dobrý vůči člověku. Přichází z námi a ujímá se i naší víry a naděje. Víra tak nemusí být velká, silná a sebejistá. Nespočívá v tom, že svou víru máme dobře zformulovanou, vyjádřenou a obhájenou. Naopak si ve víře uvědomujeme, že jsme slabí, ale Bůh nám vychází vstříc. V Kristu přišel za námi a dotýká se našich životů. Může posílit naši víru, nasměrovat ji a zbavovat pochybností. K víře tak podstatně patří pochybnost o sobě samé. Opíráme se o Boží dobrotu, ne o sebe. Proto ten otec vykřikuje jakoby současně, že věří i že prosí o pomoc a posílení víry. Nestojí to proti sobě...síla víry skutečně nestojí na nás, ale na Bohu.
To je velmi pozoruhodné líčení víry. Možná i dnes osvobozující. Věříme ne v Boha přísného, trestajícího a neoblomného, nýbrž v Boha dobrotivého a milosrdného. Tomu může odpovídat i podoba naší víry. Přinášíme před Boží tvář i své těžkosti a problémy v naději, že Bůh může pomoci nám i druhým, světu. Kristus se obětoval za druhé, proto může naše víra vidět velkou naději pro všechny.
Tehdy Ježíš projevil moc nad duchem němoty, když jej z něho vyhnal. Nejprve to vypadalo, že chlapec bude bez ducha jakoby bez sebe, ale potom na Kristův povel chlapec vstal. Evangelista si dal záležet na tom, aby tady používal pro povstání stejné slovo, jaké označuje Kristovo zmrtvýchvstání. A tak uzdravení tohoto chlapce můžeme chápat jako náznak Kristova zmrtvýchvstání. Bůh se přiznává k životu, ale to není jen jedno dějství, jedna událost, nýbrž jeho slovo pro život se dotýká i dnes našich životů a problémů světa. Boží svět se setkává se světem lidí, Ježíšův život s životem lidí. Právě v pokorné modlitbě se otevíráme Božímu životu, právě v modlitbě se dějí velké věci, ubývá moci temnoty a přibývá světla.
Závěrem je také potřebné zdůraznit, že v celém příběhu má víra podobu zástupné víry – otec věří, že Kristus může pomoci jeho synovi. Proto ho při jeho postižení vede a směřuje a jedná za něho. Zatímco víra je často vnímána jako individuální věc, ta nejvnitřnější a nejosobnější, ve světle Ježíšova života si můžeme všímat druhých i světa – ve víře a modlitbě!
Máme různé starosti – také o své děti, o sebe, o politickou kulturu a stabilitu, válku a mír. A všude tam můžeme vidět ve světle Božího milosrdenství jiskřičky naděje. I když je naše víra třeba malá a slabá a ptáme se stále, co vlastně zmůže, jakou má sílu? I my se můžeme přidat ke slovům tehdejšího otce: věřím, pomoz mé nedověře. S důvěrou, že Boží slovo proniká do světa a proměňuje vztahy mezi lidmi, danosti a skutečnosti světa. amen
Přímluvná modlitba:
Otče náš nebeský, přimlouváme se za druhé i za celý svět:
Dej, abychom se otevřeli Kristově cestě za člověkem, abychom evangelium slyšeli a přijali je srdcem
prosíme za místa, kde je válka, kde panuje nenávist, kde jsou spory a rozbroje, kde si jedni druhým stojí v cestě k životu
prosíme o porozumění mezi náboženstvími, kulturami, národy a státy
prosíme za naše města po volbách, abychom hledali porozumění a shodu
prosíme i za naše staršovstvo a náš sbor, abychom hledali společnou cestu
prosíme o to, aby se ve společnosti nikdo nepovyšoval ani nikdo druhé neponižoval
prosíme o tvé přijetí, aby nás neslo a dávalo lidem v životě pevnou půdu pod nohama,
prosíme o dar víry, abychom se mohli opřít o tvou dobrotu právě i ve chvílích slabosti a nejistoty
prosíme za nemocné, abys je ujišťoval o své blízkosti
prosíme za umírající, abys je opatroval
prosíme o společenství, abychom si vážili druhých a dokázali dobré věci sdílet
prosíme o tvá obdarování, aby je každý člověk mohl v sobě najít a uplatnit ke všeobecnému užitku
prosíme o porozumění tvému Slovu i lidem kolem nás