kázání: 1J 5, 1-4
Milé sestry a milí bratři,
Janův dopis vyjadřuje, jaké je místo křesťanů ve společnosti. Co je na nich specifické, od čeho tady jsou. Mluví ke starokřesťanským sborům, které jsou rozptýlené ve světě ... křesťané se již nemohou opírat o síť židovského společenství, netěší se žádné politické ochraně, mocní pro ně nemají mnoho pochopení. A tak Janův dopis apeluje na to, podle čeho mají být křesťané poznat. Možná i v dnešní době jsme na tom podobně a potřebujeme vědět, na čem stojíme a jak to druhým přiblížit.
Dnešní čtení začíná slovem o víře. První věc, která k nám patří, je víra. A výslovně je to velikonoční víra, že Ježíš je Kristus, Spasitel poslaný od Boha. To ovšem v dnešní společnosti nevyvolává velkou zvědavost, ani odezvu. Víra je chápána buď pozitivně jako otevřenost pro duchovní skutečnosti, anebo méně pozitivně jako víra církve s konkrétním obsahem - zde, že Ježíš je Kristus.
Na Janově argumentaci je pozoruhodné, že jedním dechem mluví o víře a lásce. Obojí spolu souvisí, vychází ze stejného základu. Víra je otevřenost pro Boha a láska je otevřenost pro Boha i člověka. A tak se tu setkáváme s poselstvím, že víra prohlubuje naše vztahy, je základem lásky k bližním.
Milí přátelé, musíme počítat s tím, že lidé kolem nás si pravděpodobně myslí, že vědí, co je to láska a že k tomu hlavně nepotřebují víru, ani Pána Boha. Ale u Jana vše vychází od lásky k Bohu. Jakoby bylo zřejmé, že lidská láska je často slabá a nestálá. Potřebuje se o něco opřít. Potřebuje být také přesvědčením, vírou v druhé, v jejich poslání a jedinečnost, smysl jejich života…
Ostatně v prvním čtení jsme slyšeli o Kainovi a Ábelovi. Nechceme si to moc připouštět, že by takové vztahy mohly být mezi blízkými lidmi dnes. Ale v Bibli máme hned po zprávě o stvoření člověka zprávu o odcizení mezi Adamem a Evou a o bratrovraždě Kaina vůči Ábelovi. Pokud druhé nepřijímám a nepřeju jim dobré, je to jen krok k násilí.
Někdy očekáváme, že se najde nějaký argument, důkaz Boží existence, důvod k víře, který můžeme předložit druhým lidem ve společnosti. A možná to očekáváme i v tomto čtení, když se říká, že podle lásky k Bohu poznáváme, že milujeme bližní. Nejde tu však o důkaz Boží existence, naopak se vše soustředí na to, abychom skutečně milovali bližní. Je to pozoruhodná argumentace: jestli někdo miluje Boha, tak se to projevuje láskou k lidem. Pokud někdo tvrdí, že je věřící, ale nemá rád konkrétní lidi kolem sebe, de facto není žádný věřící. A na druhou stranu skutečná víra k bližním je ta, která je miluje z přesvědčení, vidí v nich Boží tvory, má pro ně naději. Vidíme tu, jak je láska k Bohu a k lidem propojená: láska k Bohu je základem lásky k lidem a láska k lidem je projevem lásky k Bohu.
Jan dále mluví o tom, že víra v Boha se projevuje zachováváním přikázání. To nám jistě připomene židovské pojetí víry, které spočívá prostě v tom, že dodržuji daná nařízení zákona. A připomene nám to i reformační polemiku proti takovému pojetí víry. Jenže tady se nemyslí pod přikázáními na nějaká nařízení rituální nebo mravní povahy. Přikázání je přece především přikázání lásky k bližnímu, nebo jako dvojpřikázání lásky k Bohu a člověku. Argumentuje se tu srozumitelně, že kdo miluje Boha, plní jeho vůli, naslouchá mu a jedná s ním v souladu. A to znamená především stejnou lásku a otevřenost vůči druhým, jako má on. A pokud miluji, láska neznamená žádnou obtíž. Je to radost, je to spontánní – plnit takovou Boží vůli. Dnešní neděle, 3. po Velikonocích, se ostatně jmenuje Jubilate! - Radujte se!, je to výzva k radosti z Velikonoc, života v Bohu, sdílení lásky. Tomu se otevíráme skrze radost. Život víry potom není jen obtížným úsilím o plnění něčeho, ale radostí ze sdílení.
Milí přátelé, často se setkáváme s tím, že láska je chápána jako citové vzplanutí, nějaká chemie, optimismus, že člověk je dobrý a že lidské vztahy se budou vyvíjet k dobrému. Ale v lásce jde vždy o vztah ke konkrétnímu člověku. Říká se, že milovat bližního, kterého známe a máme vedle sebe, je obtížnější (ale i důležitější) než milovat abstraktně celé lidstvo, veškerenstvo.
Mluví se tu stále o lásce k bratřím a sestrám, tedy o lásce k blízkým lidem a přátelům ve víře. To se někdy považuje za samozřejmé a lehké je milovat. Ale je tu také příklad Kaina a Ábela. Právě mezi blízkými to není lehké, mezi lidmi z masa a kostí, kteří se až příliš dobře znají – je obtížné se skutečně brát vážně a mít lásku a úctu k nim. Ale právě tady se má projevovat láska k bližnímu. Víra a láska k Bohu se nemůže míjet s člověkem, kterého mám vedle sebe.
Vedle bratří a sester máme také pojem bližní. Zatímco bratří a sestry jsou ti, se kterými mám společnou víru v Boha Otce – bližní je ten, ke kterému nemám žádnou přirozenou blízkost na základě příslušnosti ke stejnému národu, kultuře či náboženství. Bližní je ten, který je na blízku, který je v nouzi, kterého si máme všimnout a pomoci mu. Kdo je můj bližní, to není předem dáno - bližní potom není příslušník nějakého národa či skupiny, ale někdo, komu se mohu stát bližním, když si ho všimnu a pomohu mu. I tady Bible prosazuje moc důležitý rys, aby láska byla konkrétní, ke konkrétním lidem.
Víra a láska přemáhá svět. Dokonce prý naše víra to přemáhá svět. Zní to triumfálně, ale neznamená to žádnou slávu pro křesťany, že by získali vliv a převahu ve společnosti. Neusilujeme získat většinu, ani žádnou moc. Naopak jde o to, aby lidé viděli a poznali, jaký je Bůh. Že Bůh je láska a že jeho milosrdenství překonává všechnu beznaděj a temnotu, vytlačuje nenávist a nepřejícnost z lidských srdcí. Ve víře se opíráme o tuto Boží skutečnost, o jeho život, lásku, otevřenost pro druhé. Žijeme jako on ve víře a lásce, patříme na jeho stranu. To vítězství souvisí s Velikonocemi. Není až věcí budoucnosti, Bůh jednou provždy projevil, jaký je a jaká je jeho vůle. A jeho vítězství se uskutečňuje a prosazuje všude tam, kde máme pochopení pro druhé, kde se sdílíme, kde je naděje pro všechny lidi. amen