kázání o deseti malomocných
Vstupní modlitba.
Pane Bože, chválíme Tě a velebíme Tě. Děkujeme za to, že nám nasloucháš a nasloucháš i našim přáním a vnímáš naše potřeby. Děkujeme za to, že můžeme na tvou dobrotu odpovídat a Tobě děkovat. Děkujeme za víru, že v ní můžeme vidět celý svůj život jako dar a obdarování. Děkujeme za modlitbu, že v ní můžeme vyjádřit své místo v životě a svou naději před Tebou.
Uvědomujeme si také, že často máme daleko k díkůvzdání a oslavě. Tvé dary přijímáme jako samozřejmost. Nebo se uzavíráme do sebe a myslíme si, že naše slova, přání ani činy nic nezmohou.
Prosíme, dej nám v Duchu svatém novou sílu k víře a díkůvzdání. Dej, ať za všech okolností s Tebou mluvíme a k Tobě se vztahujeme. Dej, ať si podržíme v paměti, jak nás vedeš a obdarováváš. Dej nám slova, aby naše víra stále rostla a kultivovala se. amen
Kázání – Lk 17, 11-19
Milé sestry a milí bratři -
v dnešním evangelijním čtení je důležitý motiv cesty. Ježíš je na své životní cestě, cílem je Jeruzalém. A cestou se setkává s příslušníky svého národa i cizinci. Prochází po hranicích. Setkal se i s jedním Samařanem. Na cestě je i skupinka malomocných, jdou mu naproti, opačným směrem. Tahle skupinka na tom není dobře – malomocní musí být v izolaci, mají špatnou prognózu svého zdravotního stavu, jen zázrak jim může pomoci – není to nemožné, ale obtížné…
V evangeliu čteme, že Ježíš viděl jejich nouzi. To je dobrá zpráva, že Ježíš vidí, možná vidí, co my nevidíme? Určitě vidí hlouběji do člověka. Napadnout nás může v této souvislosti, že i utrpení lidu v Egyptě Bůh viděl – a to otevírá cestu záchrany a pomoci!
Malomocenství není jen nemoc, nese s sebou oddělení od společnosti, od rodin. Malomocný je nečistý, proto všechno, lidé i předměty, oděvy, látky – se v jeho blízkosti stávají nečistými. Odděleni byli i od chrámu, bohoslužby. Dnes bychom řekli, že je nakažlivý. Možná je to odvěká otázka, jak moc je nemocný odpovědný za to, koho nakazí. Někdo si myslí, že hlavně záleží na imunitě každého, ji máme posilovat, a potom ani takové setkání s nemocným neublíží. Ale jsou nemoci, které jsou tak nakažlivé, že ani dobrá imunita nepomůže. Jistě jsme si toto dilema uvědomovali během covidové epidemie. Každopádně malomocní tehdy byli zcela odpovědní za svůj stav, a proto museli všechny varovat: nesměli se k nikomu přiblížit, a museli zdaleka všechny varovat, že jsou nečistí. Kdoví co asi mohli cítit, když takto volali: Nečistý, nečistý – a mluvili tak o sobě samých!!! Když se však přiblížil k nim Ježíš a viděl jejich utrpení, nevolali Pozor – Nečistý, ale prosili o smilování, čili v Ježíši spatřovali někoho, ke komu chovají úctu a komu chtějí vyjádřit svou nouzi.
Pokud se někdo vyléčil z malomocenství, byl pro to v zákoně stanovený jasný postup: jako vyléčený se nejprve musí ukázat knězi, a pokud to kněz potvrdí, může se po určité době vrátit do společnosti. Uvědomme si, že tady je tomu naopak. Malomocní přece volají ke Kristu jako nemocní a on je rovnou posílá jako vyléčené ke knězi. Čili neslyšíme o tom, kdy a jak se vyléčili. Ježíš nepůsobí nějakým zázračným působením uzdravení, nedotýká se jich, nepoužívá žádné léčitelské prostředky v tomto případě.
Jak tedy chápat to, že je posílá na cestu, jakoby byli zdraví a čistí? Nejprve nás napadne, že to je možná klam, nejsou zdraví, ale probouzí v nich sebedůvěru, a tak se vlastně stanou čistými. Ale k takové proměně člověka většinou nestačí, že mu něco namluvíme, že mu budeme opakovat, že nemá žádné problémy. A tak jako druhá možnost nás napadá, že to je zkouška víry. Jen ve víře půjdou a na cestě se stane ta proměna, nevíme kdy a jak, ale ti lidé se skutečně uzdraví. Nemá dostatečné lidské vysvětlení, jen údiv, že Ježíš je posílá a oni jsou čistí.
Každopádně tu stále hraje roli cesta, a čas. Malomocní musí ke knězi, ujasnit si, kdo jsou. A jeden z nich jde ještě zpátky a vyhledá Ježíše, aby mu poděkoval. Pozoruhodné je, že to udělá jen jeden jediný. Jediný si uvědomuje, že to je Boží zásah a nepřijímá jej se samozřejmostí. Dává si tu práci, že si zajde, zdrží se, odpoutá od skupiny, dokonce musí jít kus zpět na své cestě. Cesta - nejlépe když je to pěšky - je dobrá k tomu, aby si člověk něco uvědomil o sobě, ztotožnil se sebou a svou situací. A tady musíme uznat, že to opravdu vyžadovalo určitou odvahu – když se vracel, musel si uvědomovat, že byl malomocný, muselo se mu vracet, jak na tom byl bídně, musel se přihlásit ke své minulosti, nemoci, nepřijetí. Ale právě tahle cesta zpět mu umožňuje přijmout hlouběji svůj nový stav, když si uvědomuje minulost, nedistancuje se od ní, zachovává si paměť…
A co těch devět? Tato otázka se tu vyslovuje. Je to otevřená otázka, která zůstává ve vzduchu, nemáme se jí příliš rychle zbavit. Nejde jen o to, kde jsou, kde se nacházejí, ale jak jsou na tom ve svém nitru, jestli si uvědomují, co se s nimi stalo, že to není samozřejmost. Tyto otevřené otázky jsou vlastně nasměrované na nás dnes, na posluchače evangelia. Jde o to, abychom se my zamýšleli, jak to máme s vděčností, s uvědoměním si, že dostáváme Boží dary.
Můžeme se jen domýšlet, jak to tehdy měli ti ostatní, těch devět. Možná to brali jako samozřejmost. Možná si řekli, konečně jsme dostali to, na co máme nárok jako všichni ostatní. Hurá, chceme žít už jen normální život, nechceme už slyšet o žádném malomocenství. Nechceme se trýznit minulostí.
Možná i my v životě přijímáme mnoho věcí nebo skoro úplně všechno za samozřejmost. Prostě to tak je, že máme hodně věcí, že máme kde bydlet, jsme zdraví, máme dobrou úrodu, počasí pokud možno bez příliš velkých výkyvů, dostatek vody, energie, tepla… Jako bychom na vše měli nárok. A když nám něco chybí, nevíme si rady...
Cesta víry se projevuje díky, díkůvzdáním. Vše není samozřejmost. To, že si to uvědomujeme, neznamená, že se chceme trýznit minulostí, ale naopak si chceme uvědomovat to veliké obohacení Božími dary. Ve víře si klademe otázku, kdo jsem? Z čeho žiju? Jaký je to zázrak, že Bůh se hlásí k člověku a vidí jeho nouzi! Možná je obvyklé, že se člověk nevrací zpět, aby poděkoval, ale to poděkování určitě hodně obohacuje.
Někdy se nad tímto Lukášovským příběhem srovnávají ta čísla: jediný poděkoval a devět šlo dál svou cestou. Určitě však z toho nevyvozujme žádné moralizování. Odsudek světa, kterým nevděk vládne. Není vhodné ani mluvit o povinnosti poděkovat. Jednak vděčnost může přijít jen spontánně, sama od sebe, můžeme k ní jenom pozvat, jako k lepší cestě. Ve vděčnosti si uvědomujeme nesamozřejmost svého příběhu, uvědomujeme si nezaslouženou milost, že jsme, co jsme. A za druhé si musíme přiznat, že ten vděčný byl cizinec, Samařan. Již minule jsme mluvili o Samařanovi, milosrdném Samařanovi, a říkali jsme si, že Samařané měli blízko k židům, přesto mezi nimi vládlo nepřátelství. Ale nejde o to stavět Samařana proti ostatním, proti zbožným židům, že on je dobrý a ostatní jsou špatní. Všichni jsou pozvaní ke vděčnosti, nesamozřejmému životu. A na tom Samařanovi vidíme tu cestu, kterou můžeme jít všichni a ke které jsme zváni. Evangelium přesahuje hranice, když všechny zve k plnému životu, takovému pohledu na svět, že můžeme za vše děkovat. Díkůvzdáním Samařan ještě prohlubuje dar uzdravení. Uzdraveno bylo všech deset, ale on dostal ještě něco většího – vděčnost je více než tělesný zázrak. Nezakouší jen očištění před zákonem a společností, zakouší, že má své místo před Bohem.
Říkal jsem, že v příběhu je důležitá cesta. Náš život je taková cesta, na které můžeme zakusit, co všechno jsme dostali a dostáváme, jaký je cíl naší cesty v Bohu, který si všímá člověka. A tak i my dostáváme čas, abychom se otevřeli Boží dobrotě, děkovali a byli otevření tomu, že Bůh obdarovává i druhé. amen