kázání o milosrdném Samařanovi
vstupní modlitba:
Pane Bože, Ty odedávna projevuješ vůči člověku své milosrdenství a zájem. Děkujeme za tvé přijetí, věříme, že je bezpodmínečné. Děkujeme, že tvá dobrota nezná hranic a chce se šířit i mezi námi a v celém světě.
Uvědomujeme si, kolik překážek stojí lidem v jejich cestě k druhým, ve vzájemném pochopení, solidaritě. Přiznáváme, že často omezujeme ve svých představách tvou dobrotu, upíráme ji druhým, i my máme různé předsudky vůči různým skupinám lidí.
Prosíme, dej, ať tvá láska promění naše srdce a proměňuje vztahy mezi lidmi. Prosíme, neponechávej nás sobě samým, našim předsudkům a poměřování se. Dej nám zakusit skutečné přátelství, pomoc, oporu. Buď nám ty sám nablízku, dej ať máme podíl na tvé dobrotě. Amen
Kázání – Lk 10, 30-35
na dnešní neděli připadá jako základ kázání příběh o milosrdném Samařanovi. Pro reformátora Martina Luthera je tento text takovým zhuštěným evangeliem, vyjádřením zvěsti o milosti. A co asi v něm považuje za tu stěžejní dobrou zvěst? Asi tu zmínku o milosrdenství. Milosrdenství je postoj, kdy se nechám pohnout stavem druhého člověka, dotkne se to nejen mého srdce, ale začnu podle toho i jednat, jak je třeba. Věříme v Boží milosrdenství, ale mělo by se projevovat i mezi námi v našem jednání.
V minulém pracovním týdnu jsem byl s dalšími nemocničními kaplany z Liberce na stáži – na návštěvě v nemocnici Pod Petřínem, kterou vedou řádové sestry boromejky („Milosrdné sestry“). A tento text o milosrdném Samařanovi jsem pochopil jako slovo ke všem pomáhajícím profesím, tak jsou v nemocnici označováni ti, kdo se snaží pacientovi lidsky pomoci – a ti pomáhající - to jsou nejen lékaři a zdravotní sestry, ale i sociální pracovnice, psychologové a kaplani. Ale pomoci chceme někdy všichni! Na milosrdném Samařanovi tedy můžeme vidět, jak má pomoc vypadat a co je na tom nejdůležitější, aby pomoc byla úspěšná.
Předně je třeba si uvědomit, že tu jsou lidé, kteří potřebují pomoc, nepomohou si sami. Klasicky je takto chápán pacient jako někdo oslabený, trpící, kdo má bolesti. Pacient není klient, je v tu chvíli slabší, potřebuje pozornost.
Zajímavé je, že v Bibli se vůbec neříká, kdo byl ten pacient – ten zraněný – z jakého byl národa a jaké byl víry. Možná by nás to zajímalo – někomu sympatickému a zajímavému se snadněji poskytuje pomoc. Tento údaj by nás tedy odváděl jinam - podobně se i ve zdravotnictví poskytuje urgentní pomoc všem, až potom se zjišťuje, o koho se jedná. Ale nejen pacienti potřebují takto bezpodmínečně pomoc. I mnozí další lidé se dostanou třeba do koloběhu půjček a nedokážou si pomoci sami. Nebo jsou v této situaci uprchlíci před válkou a hladem. Bez pomoci se nedokážou postavit na vlastní nohy.
Důležité je si uvědomit, že celý příběh začíná otázkou – otázkou mladého farizea, který se ptá, co má dělat. A nestačí mu odpověď, že to přece jasně říká dvojpřikázání lásky: úkolem člověka je milovat Boha a člověka. Zbožný mladý muž vyrostl v tradici, která jasně vymezuje, co je úkolem a povinností člověka. Ten úkol musí být splnitelný, proto musí být jasně vymezený. V židovské tradici se tak konkretizovalo, co láska k Bohu a k lidem má znamenat: byly to konkrétní příkazy a zákazy, zvlášť ve vztahu k Bohu a ve vztahu k lidem. Proto tak trvá na tom, že láska k bližnímu musí mít hranice. A proto ta otázka, kdo je vlastně můj bližní - což se také řešilo v židovské tradici. Bližní prý nejsou všichni lidé – samozřejmě to jsou židé, ale z cizinců jen ti, kteří se přidali k židům a snaží se dodržovat alespoň základní etické požadavky zákona. Některé skupiny šly v tom ještě dále, židovská sekta esénů od Mrtvého moře za bližní považovala jen vlastní členy. Podstatné je tedy to, že máme tendenci omezovat tu skupinu těch, kterých si máme všímat, kterým máme skutečně od srdce pomáhat. Asi tomu tak bylo vždycky v dějinách, že péči věnujeme zejména někomu, blízkým, rodině, souvěrcům, příslušníkům národa – a tuto bližší skupinu oddělujeme od ostatních. I v dnešní politice za to někteří sbírají body, když vyjadřují, jak o některé skupiny lidí se třeba nechtějí zajímat, ani o ně pečovat.
Ježíš tehdy toho mladého farizea musel hodně překvapit. Skutečně říká nové věci. Měl by překvapovat i nás, ač jsme podobenství již mnohokrát slyšeli.
Nejprve je zajímavé, že Ježíš nevymezuje zvlášť povinnosti vůči Bohu a vůči lidem. Co to znamená milovat Boha i člověka zodpovídá najednou podobenstvím o Samařanovi, o jeho pomoci člověku. To znamená, že láska k člověku je také projevem lásky k Bohu – nejsou oddělitelné, spolu souvisí. Jedna prohlubuje druhou. Zbožnost nevzdaluje od zájmu o konkrétního člověka. V setkání s člověkem v nouzi se setkáváme s Boží blízkostí.
Další důležitá věc je, že Ježíš v podobenství vůbec neřeší, komu pomáhat a komu ne – důležitý je člověk v nouzi, nesejde na tom, z jakého je národa a jakého je náboženství. Nesejde ani na dalších určeních, která lidi rozdělují.
Ježíš se ptá jen po motivaci pomoci, to je důležité – to je třeba prohlubovat. Hnacím motorem Samaritánovy pomoci je milosrdenství. Ale co to je?, milosrdenství - je trochu starodávné slovo. Asi si představujeme, že to je silná emoce, soucit. V židovské tradici to však není jen soucit – cit, ale něco, co si máme představit jako pohyb vnitřností, kdy se nás dotkne utrpení druhého, můžeme si to představit také jako hlas útrob – mateřský hlas, který si stále všímá života svých potomků.
Důležité je si také uvědomit, že tehdejší židovská společnost byla rozdělena na trojí lid: kněze, levity a obyčejné židy. Když se tu líčí postupně postoj nejprve kněží a levitů, skoro bychom měli čekat, že teď přijde na řadu jako třetí prostý žid, a že ten bude jednat vzorově. Jenže jako třetí přichází Samařan, a to byl příslušník obyvatelstva severní části Palestiny. Uznávali zákon, ale s určitými odlišnostmi, také obětovali jinde než v jeruzalémském chrámu – takže to nebyli ani židé, ani pohané. Vidím tady možná obecnější poznatek, že právě mezi blízkými, sousedy, příbuznými, velmi podobnými náboženstvími bývá ta největší nevraživost – a tak tomu právě bylo v případě židů a Samaritánů. Není to jen někdo cizí, je to někdo nenáviděný.
V dnešní době v pomoci druhým u pomáhajících profesí se zdůrazňuje, jak důležité jsou právě hranice. Zdůrazňuje se v psychologii/psychoterapii/supervizi, že člověk nemůže pomoci všem, že se má sám chránit, aby se nevydal moc, aby to sám ustál a nebylo to třeba na úkor jeho rodiny. A teď trochu v napětí k těmto moderním poučkám slyšíme, že Ježíš považuje za vzor právě jednání Samařana, které překračuje navyklé hranice. Určitě tomu není tak, že by dopředu bylo dáno, kdo se bližním může a kdo nemůže stát. Bližním je totiž ten, komu skutečně pomůžeme, ke kterému se skutečně přiblížíme. Tato konkrétnost je cenná – nemáme milovat jen jaksi obecně všechny lidi, ale člověka, který je vedle nás a kterého opravdu dobře známe a třeba není jen milý, ale který je v nouzi. Hranice by předem někoho vylučovaly, Ježíš nikoho nevylučuje ze svého milosrdenství. Bližním se však stávám, když někomu skutečně pomohu. A v biblickém podobenství je najednou velmi podrobně rozepsáno, co ta Samařanova pomoc obnášela – obvázání ran, a tedy dotek jeho krve, což na chvíli vyřazovalo z kultu – dále posazení na osla, a tedy zpomalení cesty, dále úhradu nákladů na léčení a další starosti při zpáteční cestě, kdyby náklady nestačily. Bible tedy velmi reálně připravuje pomáhající profese na to, že i pomoc jednomu člověku je náročná a hlavně nemá skončit v půli cesty, má být dotažena do konce.
A úplně nakonec bych se chtěl ještě potřetí vrátit k té motivaci, tomu motoru pomoci, kterým je milosrdenství. Není to totiž jen lidské milosrdenství, které je silou pomoci. Je to přece Boží zájem o člověka, o jeho situaci, který se znovu a znovu projevuje. Jeho milost nám umožňuje a probouzí v nás schopnost podobně se zajímat o druhé lidi. A v tom je jednota Boží lásky a lásky k bližním, nebo jinak řečeno kruh, ve kterém nás láska posiluje k zájmu o druhé a v zájmu o druhé odkazujeme k Bohu. Nakonec všechna křesťanská charita, vznik nemocnic ve středověku i charitativní řády vychází z této myšlenky, že se láska k Bohu projevuje láskou k člověku.
Podobenství nám neříká, co musíme, co je povinnost v péči o druhé. Naopak nás zve k bohatství lásky a zájmu o druhé. Ani my nemáme druhé nutit a soudit, že ještě nedospěli k tomu, aby v druhých viděli obohacení. Boží láska se chce šířit a konkrétně projevovat ve vztahu mezi lidmi a my se můžeme stát součástí jejího působení. amen